Spisovatelka: Peter HellerPočet stran: 320
Rok vydání: 2014
Vydání originálu: 2012
Nakladatelství: Plus
Vazba knihy: Vázaná s přebalem
Poté co na světě vypukla ničivá epidemie chřipky, zemřelo téměř 90 % populace. Hig, který tuto katastrofu přežil, našel útočiště na malém letišti poblíž svého domu. Moc mu toho nezbylo, jen stará cessna, pes a vzpomínky. Společně se sousedem Bangleym, bláznem do zbraní a vyvinutých žen, se snaží přežít útoky zlodějů a rabovačů. Hig pravidelně kontroluje okolí letiště ze své cessny a jednoho dne zaslechne ve své vysílačce útržek hlášení. Od té doby na něj nemůže zapomenout. Přežili snad nedaleko něj obyčejní lidé, kteří ho nechtějí jen oloupit a zavraždit? Po určité události se rozhodne opustit Bangleyho i poslední zbytky existenčních jistot a odletět dané místo prozkoumat… Peteru Hellerovi se v Psích hvězdách podařilo umně zkombinovat prvky dystopie, dobrodružného románu i melancholickou, ne však přeslazenou notu. Kouzlo příběhu tkví také v stylistické neotřelosti a strohosti vyprávění, díky nimž příběh působí až mrazivě skutečně.
Knížku jsem adoptovala od kamarádky a vkládala do ní velké naděje. Dystopie a různé chřipky, které vyhubí lidstvo, to já zkrátka můžu, navíc kniha má moc dobré hodnocení.
Blízká budoucnost, většina populace byla vyhubena smrtící chřipkou. Big Hig přežil, po smrti své manželky se dostal se svým psem Jasperem až na malé letiště s vlastním zdrojem energie, které nyní pro ně představuje azyl. Díky své zkušenosti s letáním má neustále rozhled o tom, co se děje venku.
Nesmím také zapomenout na Bangleyho, přítele, který se narozdíl od Higa vyzná ve zbraních a má jich slušnou zásobu. Higa neustále poučuje o tom, jak se má bránit a přežít. To malé procento 
přeživších nejsou přátelé, ale lidé, kteří pro kus žvance a náboje jdou přes mrtvoly.
Jen co jsem začala číst, tak jsem věděla, že bude problém. Tohle byla po dlouhé době kniha, u které jsem to chtěla vzdát. Téma se mi líbí, i když není úplně originální, ale tohle prostě můžu, jenže mě vůbec nesedl styl psaní.
Kniha je poměrně dost vulgární, chápu, je psána mužem, hlavní postavy jsou muži a vulgarity mi svým způsobem nevadí a kolikrát byly trefné, ovšem bylo jich moc.
Přitom kniha není nijak zvlášť akční, hodně se zaměřuje na vnitřní pocity hlavního hrdiny, častokrát působí až velmi melancholicky a dramaticky, což je možná i důvod, proč mi tolik příběh nesedl, asi jsem očekávala více napětí, akce a ne až takový pohled do hlavy.
Co mi dost vadilo a kvůli čemu jsem se i hodně ztrácela, v knize není označená přímá řeč, což je za mě průšvih. Než se tedy dozvíte, zda se jedná o dialog, nebo myšlenky, jste u konce věty či rovnou odstavce.
Žádné komentáře:
Okomentovat