Kříďák, drásavý a děsivý psychothriller C. J. Tudor, se stal nejúspěšnější knižní prvotinou roku 2018. Nyní je tu Jáma, příběh, v němž autorka co do hrůznosti a napětí ještě přitvrdila... Joe se nikdy nechtěl vrátit do rodného Arnhillu. Ne potom, co zažil se svou partou: šikanu, zradu, sebevraždu. Ne potom, co zmizela jeho sestra Annie. Ne potom, co přišel o rodiče. Ale Joe nemá na vybranou. Protože to, co se kdysi stalo Annie, se děje zase. Protože minulost má ve zvyku se vracet. Protože nejhorší den Joeova života nebyl ten, kdy se jeho sestra ztratila, ale ten, kdy se vrátila.

Do knihy Jáma od C. J. Tudor jsem šla s docela velkou skepsí. Autorčin Kříďák mě totiž moc nebavil a po všech nadšených reakcích jsem od něj čekala mnohem víc. Tady jsem proto radši očekávání držela při zemi a možná právě proto mě Jáma nakonec docela příjemně překvapila.

Už od začátku je strašně cítit inspirace Kingem, hlavně jeho Řbitov zviřátek. Ta podobnost tam podle mě není jen lehká inspirace, ale opravdu výrazný vliv. Máme tu malé město, temnou minulost, zvláštní místo spojené se smrtí a celkově takovou tu nepříjemnou atmosféru, kdy člověk cítí, že něco není v pořádku, i když ještě neví co.

Příběh sleduje skupinu lidí, jejichž životy poznamenala tragédie z minulosti, a postupně odkrývá, co se vlastně stalo. Hodně se tu pracuje s vinou, ztrátou a tím, co všechno jsou lidé schopní udělat, když dostanou možnost něco změnit nebo napravit. Atmosféra byla za mě asi nejsilnější část celé knihy. Autorka umí dobře budovat napětí a dávkovat informace tak, aby člověk chtěl číst dál.

Zároveň ale musím říct, že jsem z knihy nebyla úplně nadšená. Některé momenty byly dost předvídatelné a občas jsem měla pocit, že si příběh bere až moc inspirace právě od Kinga, místo aby přišel s něčím vlastním. Chvílemi to působilo skoro jako modernější variace na známé motivy.

Na druhou stranu se to četlo opravdu dobře. Kniha má svižné tempo, kapitoly rychle utíkají a autorce se nedá upřít, že umí člověka vtáhnout do děje. I když jsem z toho nakonec nebyla úplně odvařená, bavilo mě to rozhodně víc než Kříďák.