Catherine McKenzie - Zapomenutá

Spisovatel: Catherine McKenzie
Originální název: Forgotten
Počet stran: 352
Rok vydání: 2012
Vydání originálu: 2012
Nakladatelství: Fortuna Libri
Vazba knihy: Vázaná

Emma Tupperová má slibně rozběhnutou kariéru, spoustu přátel, skvělého milence… Všechno se však náhle sesype jako domeček z karet. Její umírající matka projeví přání, aby navštívila Afriku. Emma do Afriky skutečně odjede a stráví tam proti své vůli více času, než původně plánovala. Přežije zemětřesení, ale doma ji zatím prohlásí za mrtvou. Po návratu s hrůzou zjistí, že přišla o byt, o prestižní práci i o přítele.
Lze v takové situaci začít nový život? Emma pomalu otvírá mysl i srdce novým možnostem. Jednu z nich představuje přitažlivý muž, kterého po návratu našla ve svém bytě. Emma obnovuje svou zhroucenou existenci a postupně s překvapením zjišťuje, proč ji vlastně matka poslala do Afriky.

 

Na Zapomenutou od Catherine McKenzie jsem byla docela zvědavá. Zápletka zněla originálně – žena zmizí na měsíce v Africe kvůli přírodní katastrofě, a když se vrátí, zjistí, že její život pokračoval bez ní. Skoro jako moderní „návrat z mrtvých“. A ačkoli jsem čekala silné emoce a pořádné drama, dostala jsem spíš… pohodové čtení s příměsí absurdna.

Základní nápad je opravdu zajímavý. Co by se stalo, kdybyste zmizeli a nikdo o vás nic nevěděl? Jak by vás lidi vnímali po návratu? Jenže místo hlubší psychologické sondy sledujeme hrdinku, která se docela rychle přenese přes fakt, že ji všichni odepsali, a začne řešit, kdo bydlí v jejím bytě. A dál se to veze na vlně nenápadných zápletek, náznaků romantiky a dialogů, které jsou často spíš vtipné než realistické.

Emma je sympatická v tom, že si ze všeho nedělá těžkou hlavu – ale zároveň působí trochu ploše. Její rozhodnutí jsou často nepochopitelná a reakce okolí jakbysmet. Například: kdo by si jen tak zvykl na to, že vás po několika měsících „vzkříšená“ známá přijde vystěhovat z bytu a ještě si s vámi dá kafe? Logika občas pokulhává, ale když se na to naladíte jako na lehkou oddechovku, dá se to brát s nadhledem.

Musím ale přiznat, že i přes své výhrady se mi kniha četla dobře. Styl psaní je jednoduchý, svižný, dialogy mají švih a některé situace působily nečekaně vtipně. Četla jsem to rychle, aniž bych se musela nutit, a i když jsem se občas chytala za hlavu, nenudila jsem se.

Zapomenutá pro mě byla takový ten typ knihy, u které pořád trochu kroutíte hlavou, ale stejně ji dočtete. Nezapíše se do mého srdce ani paměti, ale na odreagování po náročném dni fungovala dobře.

Jill Santopolo - Ztracené světlo

Spisovatel: Jill Santopolo
Originální název: The Light We Lost
Počet stran: 272
Rok vydání: 2017
Vydání originálu: 2017
Nakladatelství: Ikar
Vazba knihy: Vázaná s přebalem

Neodolatelný romantický příběh o přetrvávající síle opravdové lásky se šokujícím, nezapomenutelným koncem. – Lucy stojí před životním rozhodnutím. Než k němu dospěje, bude si muset přehrát svůj příběh, vlastně jejich příběh, od začátku. S Gabem se seznámí na univerzitě v jeden zvláštní den, který promění osudy všech zúčastněných. Je možné, aby našli smysl život jeden ve druhém? Anebo se mají podvolit proudům, které je od sebe odvádějí? Jejich třináctiletá cesta plná snů, touhy, žárlivosti, zrad a nakonec lásky je hlubokým a zároveň čtivým vykreslením jednoho (ne)obyčejného vztahu, ve kterém se může najít každý, kdo miloval...

Jsou knihy, které vás pohladí. A pak jsou ty, které vás roztrhají na kusy – ale vy jim za to ještě poděkujete. Ztracené světlo od Jill Santopolo patří přesně do té druhé kategorie. Je to příběh, který se mi dostal hluboko pod kůži, a i když jsem věděla, že bude emotivní, stejně mě zaskočil. V tom nejlepším (a zároveň nejbolestivějším) smyslu.

Příběh se točí kolem Lucy a Gabea – dvou lidí, kteří se potkají v osudový den (11. září 2001) a okamžitě mezi nimi přeskočí jiskra. Jejich cesty se ale opakovaně rozcházejí a znovu kříží, a ačkoli mezi nimi panuje silné pouto, život má s každým z nich jiné plány.

Kniha je psaná jako vyprávění v ich-formě, které Lucy adresuje právě Gabeovi – což vytváří neuvěřitelně intimní a osobní atmosféru. Jako byste čtli dopis, který byste nikdy neměli vidět.

Tahle kniha není klasická romantika. Je to spíš příběh o volbách, o načasování, o tom, jak láska někdy nestačí, i když je silná. Jill Santopolo dokonale zachycuje zmatek, touhu, bolest, i tichou radost, která přichází, když se ohlížíte zpět a přemýšlíte, co mohlo být jinak.

A já? Já brečela. Několikrát. A chvíli jsem vůbec nevěděla, co se sebou – jen jsem seděla a zírala do zdi, neschopná cokoli říct. Přesně takhle na mě Ztracené světlo zapůsobilo.

Není to veselý příběh. Není to odpočinková četba. Ale je to kniha, která má srdce – a která vám ho zlomí. V tom nejkrásnějším možném slova smyslu.

Gillian Flynn - Temné kouty

Spisovatel: Gillian Flynn
Originální název: Dark Places
Počet stran: 448
Rok vydání: 2015
Vydání originálu: 2009
Nakladatelství: Knižní klub
Vazba knihy: Brožovaná

Libby Dayové bylo sedm, když se její matka a dvě sestry staly oběťmi „satanistické vraždy“ v kansaském městečku Kinnakee. Libby přežila – a u soudu se proslavila svědectvím, že je zabil její patnáctiletý bratr Ben. O pětadvacet let později ji vyhledají členové neoficiálního spolku zaměřeného na notoricky známé zločiny. Doufají, že objeví důkazy svědčící o Benově nevině. Libby zase doufá, že na své tragické minulosti něco vydělá… Psychothriller Temné kouty (2009) americké bestselleristky Gillian Flynnové, autorky kultovních kriminálních románů Zmizelá (2012) a Ostré předměty (2006), vyhlásil časopis Publishers Weekly nejlepší knihou roku. Hlavní roli ve filmové adaptaci příběhu ztvárnila Charlize Theron (držitelka Oscara za snímek Zrůda).

Gillian Flynn je jméno, které většina čtenářů thrillerů zná – a často s ním přichází i velká očekávání. Přestože mě na jejím stylu něco fascinovalo, zároveň jsem už tehdy cítila, že její způsob psaní mi není úplně blízký.

I tak jsem sáhla po Temných koutech – s nadějí, že třeba právě tahle kniha mě konečně přesvědčí. A jak to dopadlo? Inu… nebylo to špatné. Ale.

Libby Day přežila jako dítě brutální vyvraždění své rodiny. Na základě její výpovědi byl do vězení poslán její bratr – a Libby od té doby žije v jakémsi zvláštním limbu mezi minulostí, nezájmem o život a nezpracovaným traumatem. Po letech ji kontaktuje skupina „fanoušků“ skutečných zločinů, kteří věří, že její bratr byl nevinný.

Příběh se dělí do dvou linií – současnosti a osudného dne v minulosti – a postupně skládá mozaiku, která má odhalit, co se tehdy vlastně stalo. Flynn tradičně pracuje s pochybnostmi, nejednoznačností a s tím, že pravda nikdy není černobílá.

A tady přichází moje osobní problémové místo. Flynn má specifický styl tvorby postav – často psychicky narušených, cynických, emočně odtažitých. Libby není výjimkou. Ano, má za sebou obrovské trauma, ale jako postava mě bohužel vůbec nechytla. Nedokázala jsem se do ní vcítit, nesoucítila jsem s ní, a i když jsem rozuměla jejímu chování, nepřiblížilo mi ji to.

Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe – jsou funkční v rámci příběhu, ale ani jedna z nich mi nepřipadala skutečně živá. Spíš jako figurky ve velmi temné hře.

Flynn má výborný cit pro napětí, střih děje a schopnost „zatáhnout“ čtenáře do bahna lidské mysli. Ale právě tahle syrovost, cynismus a bezútěšnost ve mně místo napětí spíš vyvolávaly chlad a odstup. Pro někoho napínavé a brilantní – pro mě místy těžkopádné a emočně prázdné.

Objektivně to špatná kniha není. Má napětí, dobře vystavěný děj a zručné řemeslo. Jenže moje čtenářská duše si asi s Gillian Flynn prostě úplně nerozumí. A tak i Temné kouty skončily v kategorii „dobré, ale bez jiskry“.

Veronica Roth - Cesty se rozcházejí

Spisovatel: Veronica Roth
Originální název: The Fates Divide
Série: Čáry života
Díl: 2.
Počet stran: 392
Rok vydání: 2018
Vydání originálu: 2018
Nakladatelství: CooBoo
Vazba knihy: Vázaná

Osud je spojil, teď je chce rozdělit. Druhý díl fantasy série Čáry života od autorky bestselleru Divergence. Životy Cyry a Akose ovládají jejich osudy, které věštba pronesla už při jejich narození. A zdá se, že osud se nedá změnit, ať se snaží sebevíc. Akos je zamilovaný do Cyry, i když dávné proroctví určilo, že zemře ve službách její rodiny. Nebezpečí se ještě více vystupňuje, když se mezi jejich národy rozpoutá válka, kterou se oba snaží zastavit.

 

Přiznám se rovnou – sci-fi není můj šálek čaje. Vesmírné lodě, planetární konflikty a technologické detaily mě obvykle spíš míjejí než vtahují. První díl této duologie mě sice zaujal nápadem, ale příběh mi přišel zdlouhavý, postavy vzdálené a celkově jsem se do něj nedokázala naplno ponořit.

Ale protože nerada něco vzdávám hned, rozhodla jsem se dát druhému dílu šanci. A dobře jsem udělala. Cesty se rozcházejí mě překvapily – v tom nejlepším smyslu.

Příběh navazuje tam, kde skončil první díl. Akos a Cyra, každý z opačné strany konfliktu, se znovu ocitají uprostřed bojů o moc, rodinných intrik a osobních dilemat. Tentokrát je ale děj mnohem sevřenější, přehlednější a zaměřený víc na vztahy a morální volby než na politiku a vesmírnou geopolitiku (pokud to tak můžeme nazvat). To mi jako čtenářce „ne-sci-fi“ světa sedlo o poznání víc.

Co mě překvapilo nejvíc – postavy konečně ožily. Cyra není jen silná a neohrožená, ale ukazuje i zranitelnost a vnitřní boj. Akos působí mnohem jistěji, má jasnější směr a přestal být tak trochu „do počtu“. Vedlejší postavy jsou lépe vykreslené, a i vztahy mezi nimi působí uvěřitelněji. Veronica Roth tady podle mě našla lepší vyvážení mezi akcí a emocemi.

Kdybych měla hodnotit jen první díl, asi bych sérii nedočetla. Ale druhý díl mě opravdu překvapil – stylem, vývojem postav i tempem vyprávění. Pro někoho, kdo neholduje vesmíru a sci-fi světům, to byl nečekaně čtivý a místy i napínavý zážitek.

Měsíční chvástačka - Duben 2025

Duben byl u mě tentokrát ve znamení milých překvapení. Na počet knih nijak velkolepý, ale každá z nich má svůj vlastní příběh – ať už šlo o dárek od srdce nebo o knihu, kterou jsem prostě musela zachránit. A navíc – do mé sbírky přibyla i jedna nová Funko Pop postavička, takže radosti bylo víc než dost!

Měla jsem od narozeniny a od kamarádky jsem dostala dvě knížky z méhu wishlistu. Jsem ráda, že většinou sahá po těch, co jsou až kdesi na konci a pomalu upadají v zapomnění. Dceru Osvětimy jsem naopak adoptovala v práci.

A protože knihovna není jen o knihách, ale i o malých radostech kolem nich – přibyla mi nová Funko Pop postavička. Tentokrát krab Sebatian, který doplní Ariel.

Co přibylo do knihovny Vám?
Sbíráte Funko či něco jiného?